Stověžaté univerzum, aneb Epica v Praze

Pátek 23.10 byl dnem, na který jsem se těšil snad více, než jako malý kluk na Vánoce; několik měsíců se na mě z nástěnky smála vstupenka, slibující neopakovatelný zážitek v podobě koncertu holandské metalové formace Epicy. S blížícím se dnem D rostlo očekávání smíšené s napětím; ukázalo se, že nervozita nebyla na místě – proud nakonec nevypadl, chřipka mě neskolila a Česko nikomu válku nevyhlásilo a tak jsem v pravý čas stanul několik metrů od pódia; a jak nakonec koncert dopadl?

Dějištěm onoho koncertu se stal klub Abaton, troSons of Seasonsšku zastrčená scéna v pražské Libni. Prostor před klubem se zaplnil už hodinu před koncertem, který nakonec začal o hodinu a půl později než bylo avizováno (jestli jde o typický jev pouze metalových/rockových akcí nevím). Industriální prostor klubu se během dvaceti minut změnil ve výheň takřka pekelnou a čekání se stávalo nesnesitelným…

V tu chvíli prostor potemněl a na scénu vtrhla první předkapela, němečtí Sons of Seasons; jde o projekt klávesáka amerických Kamelot, který se pohybuje na hraně symfonického a progresivního metalu. Skupina odehrála krátký set, za zmínku stojí úvodní ,,Gods of Vermin“ a vypalovačka ,,Fallen Family“, ve které se v několika momentech objeví mezzosoprán zpěvačky Epicy – pro mě trošku nepochopitelně odzpíval její part zpěvák Henning Basse. Sons of Seasons publikum rozehřáli a zmizeli stejně rychle, jako se objevili. To následující předkapela, finští Amberian Dawn, jejíž styl je přeci jen bližší Epice, byla přijata s mohutnými ovacemi. Finové (propagující novou desku The Clouds of Northland Thunder) se poprvé představili s velkým úspěchem českému publiku již loni, taktéž v roli předskokanů Epicy. Tentokrát skupina dostala téměř dvojnásobný, zasloužeEpica – Simone Simonsný prostor pro předvedení svého umu. Odehráli skvělé představení, výsledný dojem kazil jen zvuk – zpěvačka Heidi Parviainen téměř nebyla slyšet a během klávesového sóla se objevovaly šumy, přesto byl vidět posun skupiny po hudební stránce – nedivil bych se, kdyby se u nás příště představili v rámci samostatného koncertu.

Zlatý hřeb večera na sebe nenechal dlouho čekat. Po mohutném intru z nové desky přichází první skladba, ,,Resign to Surrender“; nevím, co se v tu chvíli stalo, ale čas začal plynout jinak – tóny mi pronikaly do každé buňky v těle, horko zmizelo a vzduch byl nasycený neopakovatelnou atmosférou… po starším kousku, skladbě ,,Sensorium“ přišla vypalovačka ,,Martyr of the Free World“, kousek s podladěnými kytarami, gregoriánským chorálem a spoustou skvělé vaty okolo. Následující ,,Fools of Damnation“, kousek z předchozí desky s lehce arabskými motivy byl pro mě vrcholem večera – bolavé krční svaly mluví za vše. Debutní deska nám byla připomenuta skrze skladbu ,,Cry for the Moon“, kdy se skupina stylem nejvíce blížila gothic metalu. ,,Unleashed“ s bonusovým smyčcovým intrem (Antonín Dvořák se musel při dotazu, zda jde o jeho dílo, protočit v hrobě) ukázala těsnou vazbu skupiny na vážnou hudbu. V baladě ,,Tides of Time“ Simone použila operní rejstřík, vysoké tóny bohužel transponovala níže (v několika momentech večera se ukázalo, že má menší problémy s hlasem); brzy následovala závarečná ,,The Phantom Agony“, skladba s nádhernou instrumentální částí, kterou má pod palcEpica – Mark Jansen a Isaac Delahayeem symfonický orchestr (ač puštěný z playbacku). Konec? Ale kdeže, stačilo trošku řevu a halou se ozvalo ,,blízkovýchodní“ intro země svaté – skladba ,,Sancta Terra“ nám připravila půdu pro závěrečný kousek ,,Consign to Oblivion“ – a bylo po ,,boji“. Závěrečné loučení, rozdání ,,suvenýrů“ v podobě paliček, trsátek (ručníků, prázdných lahví a plechovek od piva) a dav lidí hrnoucí se do chladného podzimního večera…

Co dodat? Pro mě bylo pražské vystoupení Epicy koncertním vrcholem roku – jen trošku zamrzelo, že z nové desky bylo zahráno jen několik skladeb – inu svět není dokonalý; což je jen dobře.

Tomáš Soukup
Odkaz: http://tomassoukup.blog.idnes.cz/