RFTI – recenze od Infernal Masquerade Webzine

Jako jedno z nejpropracovanějších a grandiózních alb si dnes představíme netrpělivě očekávané album Requiem for the Indifferent od kapely Epica.  Balíček přibližně 71 minut hudby ve 13 skladbách je zdaleka tím nejambicióznějším, co ze sebe skupina zatím vydala. Zatímco celé album je proloženo tím klasickým symfonickým či gotickým metalem, tentokrát se Epice podařilo vklínit progresivní prvky do už tak skvělého zvuku a skončit u vydání alba, které je komplexní stejně jako dlouhé.

Podobně jako u alba Quarterpast od MaYaN nestačí jeden poslech k tomu, abyste album pochopili a začali si jej užívat. Zatímco my si myslíme, že je skvělé vidět úsilí o muzikantský růst a o ucelení zvuku,  mnoho fanoušků tím může být odrazeno, jelikož jim vyhovuje poslouchat jednoduché energické skladby, na něž mohou pařit. Requiem for the Indifferent není až tak příliš složité, ale je z něj cítit úsilí hudebníků nutné k tomu, abychom si mohli album patřičně vychutnat.

Ihned po již tradiční předehře nám píseň Monopoly of Truth přináší typický zvuk Epicy s energickými riffy, prudkými bicími a klávesami, které obklopují vokál Simone Simons. Je to přesně to, co všichni očekávají od Epicy jako první skladbu. Naproti tomu Storm the Sorrow posunuje hlas zpěvačky někam úplně jinam. Společně se sborovými částmi zní velice dynamicky a velice propracovaně. Zde se možná poprvé povšimnete, že základní zvuk kytar a bicích zní o něco odlišně a progresivněji než dříve.

Pokud máte rádi dojemné metalové balady, Delirium je pro vás tou pravou písní! Hlas Simone zde zní andělsky,  vokály v pozadí jsou mimořádné a celková nálada písně je nádherná. První skladbou, která podivně mate a u které potřebujete víc poslechů k pochopení, je Requiem for the Indifferent, která dala název celému albu. Snoubí se v ní zvláštní etnické rytmy společně s rychlými a pomalými částmi, které velice znesnadňují první poslech, ale po chvilce se vám tato kontrastující agrese zalíbí.

Po mezihře Anima vystupuje píseň Guilty Demeanor s typickým zvukem Epicy – okázalé uspořádání sboru a jemné vokály. Další v pořadí je téměr balada Deep Water Horizon s velice dramatickým postojem. Hřmící basové linky jsou pěkným vylepšením a směr skladby je krásně vystupňován. Kapela tu koketuje s mnoha atmosférickými prvky, které dodávají spoustu emocí – obzvláště když se snoubí s Markovým growlingem.

Deter the Tyran a Stay the Course jsou další z písní, v nichž jsou progresivní prvky vmíšeny do již tradičního zvuku. V první z nich se nám především líbil čistý zvuk kytar a komplikované rytmy bicích. Plně využitý hlas Simone nám kapela přináší spolu s Avalanche. Tato píseň se mění z balady na zrychlovanou a zpomalovanou skladbu s přepychovým uspořádáním sborů. Serenade of Self-Destruction, která album uzavírá, je desetiminutová skladba se skvělými sbory a úžasnými progresivními prvky. Instrumentálně je skladba opravdu vynikající a dokazuje, že si kapela opravdu užívá to, co nám přináší.

Jako celek je Requiem for the Indifferent bezpochyby VYNIKAJÍCÍM albem Epicy. Album nám ukazuje, že kapela nechce setrvat na jednom místě a stále se snaží postupovat vpřed. Dáváme skupině palce nahoru za snahu rozšířit jejich vlastní zvuk, žádná dvě jejich alba nezní stejně. Všechny nástroje jsou perfektní a snaží se přiblížit album k dokonalosti a společně s bohatou tvorbou všechno zní magicky. Pokud jste příznivcem kapely, CD si po několika posleších jistě zamilujete a jakmile se do něj plně ponoříte, objevíte mnoho drobných detailů, které vás donutí si poslech užívat ještě víc.

Článek v originálním znění si můžete přečíst zde.

Překlad: Bloody.Razoria